O VĚŽI

Dům s věží v centru Uherského Hradiště patří k historickým budovám, které dávají městu jeho tvář. Není však jen architekturou, ale místem s pamětí tichou, ale přítomnou. Nese příběhy lidí, kteří jím prošli, žili v něm, tvořili a snili.

Věže v historii sloužily dvěma jednoduchým účelům.
Umožňovaly člověku vystoupat výš a pozorovat svět z větší perspektivy. A zároveň se na chvíli oddělit od ruchu dole.

Možná právě proto mají věže zvláštní atmosféru. Když vystoupáte po schodech, zpomalí se krok i myšlenky. Věci, které se dole zdály složité, se najednou poskládají do širšího obrazu.

Ve věži v srdci Slovácka na tuto jednoduchou myšlenku navazujeme. Setkávání, rozhovory i chvíle tichého zastavení tu přirozeně zpomalují tempo. Je to místo, kde se dá jít do hloubky a zároveň si zachovat nadhled.

Podle rodinného vyprávění se prapradědečkovi současných majitelů, Františku Bezděkovi,  zalíbil "zámeček" – dům s věží již v dětství a zrodil se v něm tichý sen, že mu jednou bude patřit.

František byl kavárník, restauratér, obchodník, podnikatel a později člen městské samosprávy. Měl blízko ke kultuře a vzdělávání, (zasloužil se například o založení současné Obchodní akademie v Uherském Hradišti), a měl blízko i k lidem a věděl, že místa, kde se lidé potkávají, mají velký význam.

Dům s věží skutečně koupil od rodiny hraběte Ledochowského. Sen, který si nesl od dětství, se tak stal skutečností. Od té doby se dům stal rodovým sídlem, domovem, ke kterému se generace vracely.

S výjimkou období komunistického režimu, kdy byla kontinuita rodiny i místa na čas přerušena. Přesto dům zůstal. A s ním i jeho paměť.

K věži se váže krásný a laskavý příběh, který se vypráví po generace. Traduje se, že ji nechal postavit hrabě Ledochowski pro svou manželku, hraběnku Julii Loghotetti, které se stýskalo po rodičích. Z věže prý měla vidět až k jejich sídlu.

Zda je tento příběh pravdivý, se už dnes s jistotou nedozvíme.
Ale některé příběhy nejsou důležité tím, zda jsou přesné do posledního detailu.
Jsou důležité tím, že dávají místu smysl, jemnost a duši.

V domě s věží zanechali stopu lidé s tvůrčím duchem. Žili a tvořili zde umělci, spisovatelé, malíři, hudebníci a další osobnosti kulturního života. Mezi nimi například František Kožík, významný spisovatel, který část svého života spojil s Uherským Hradištěm a jeho kulturním prostředím a rovněž Vladislav Vaculka a Ida Vaculková, malíř a výtvarnice, kteří byli významní pro místní umělecké prostředí a jejichž dílo mělo silný cit pro tradici i osobní výraz.

Ne každý příběh je zaznamenán v kronikách. Některé zůstávají jen v atmosféře místa. Právě z těchto vrstev vzniká to, čemu se říká genius loci, pocit, že prostor má vlastní charakter a že v něm člověk může být sám sebou.

Dnes se k věži vracíme s respektem k její minulosti, ale i s otevřeností k přítomnosti. Nevnímáme ji jako památku, ale jako živé místo. 

Vznikl zde prostor pro vzdělávání, kulturu, rozhovory i tiché zastavení. Místo, kde není potřeba spěchat. Kde se může jít do hloubky a zároveň si zachovat nadhled.

Možná právě proto mají věže svůj zvláštní smysl.

Věž není kulisou.
Je pozváním.