O VĚŽI

Dům s věží v centru Uherského Hradiště patří k historickým budovám, které dávají městu jeho tvář. Není však jen architekturou, ale místem s pamětí – tichou, ale přítomnou. Nese příběhy lidí, kteří jím prošli, žili v něm, tvořili a snili.

Věže v historii sloužily dvěma jednoduchým účelům.
Umožňovaly člověku vystoupat výš a pozorovat svět z větší perspektivy. A zároveň se na chvíli oddělit od ruchu dole.

Možná právě proto mají věže zvláštní atmosféru. Když vystoupáte po schodech, zpomalí se krok i myšlenky. Věci, které se dole zdály složité, se najednou poskládají do širšího obrazu.

Ve věži v srdci Slovácka na tuto jednoduchou myšlenku navazujeme. Setkávání, rozhovory i chvíle tichého zastavení tu přirozeně zpomalují tempo. Je to místo, kde se dá jít do hloubky – a zároveň si zachovat nadhled.

Podle rodinného vyprávění se prapradědečkovi současných majitelů, Františku Bezděkovi,  zalíbil "zámeček" – dům s věží již v dětství a zrodil se v něm tichý sen, že mu jednou bude patřit.

František byl kavárník, restauratér, obchodník, podnikatel a později člen městské samosprávy. Měl blízko ke kultuře a vzdělávání, (zasloužil se například o založení současné Obchodní akademie v Uherském Hradišti), a měl blízko i k lidem – a věděl, že místa, kde se lidé potkávají, mají velký význam.

Dům s věží skutečně koupil od rodiny hraběte Ledochowského. Sen, který si nesl od dětství, se tak stal skutečností. Od té doby se dům stal rodovým sídlem – domovem, ke kterému se generace vracely.

S výjimkou období komunistického režimu, kdy byla kontinuita rodiny i místa na čas přerušena. Přesto dům zůstal. A s ním i jeho paměť.

K věži se váže krásný a laskavý příběh, který se vypráví po generace. Traduje se, že ji nechal postavit hrabě Ledochowski pro svou manželku, hraběnku Julii Loghotetti, které se stýskalo po rodičích. Z věže prý měla vidět až k jejich sídlu.

Zda je tento příběh pravdivý, se už dnes s jistotou nedozvíme.
Ale některé příběhy nejsou důležité tím, zda jsou přesné do posledního detailu.
Jsou důležité tím, že dávají místu smysl, jemnost a duši.

V domě s věží zanechali stopu lidé s tvůrčím duchem. Žili a tvořili zde umělci, spisovatelé, malíři, hudebníci a další osobnosti kulturního života. Mezi nimi například František Kožík, významný spisovatel, který část svého života spojil s Uherským Hradištěm a jeho kulturním prostředím a rovněž Vladislav Vaculka a Ida Vaculková, malíř a výtvarnice, kteří byli významní pro místní umělecké prostředí a jejichž dílo mělo silný cit pro tradici i osobní výraz.

Ne každý příběh je zaznamenán v kronikách. Některé zůstávají jen v atmosféře místa. Právě z těchto vrstev vzniká to, čemu se říká genius loci – pocit, že prostor má vlastní charakter a že v něm člověk může být sám sebou.

Dnes se k věži vracíme s respektem k její minulosti, ale i s otevřeností k přítomnosti. Nevnímáme ji jako památku, ale jako živé místo. 

Vznikl zde prostor pro vzdělávání, kulturu, rozhovory i tiché zastavení. Místo, kde není potřeba spěchat. Kde se může jít do hloubky – a zároveň si zachovat nadhled.

Možná právě proto mají věže svůj zvláštní smysl.

Věž není kulisou.
Je pozváním.